Letní vodácký zájezd 2000

Vedoucí zájezdu tentokráte nebyl pouze jeden, ale do pozice neohrožených vůdců se situovali Ota Koukolík a Luboš Ulč
Menším podceněním technického stavu oddílového vleku se stalo, že správně svítit a brzdit začal až dva dny před odjezdem, nicméně OTK získal vzápětí.
Po neúspěšné snaze získat pro náš zájezd oblíbeného vodáckého řidiče Slávu Balouška s námi nakonec vyrazil pan Benedikt v kruzích dopravců přezdívaný Bóďa. Jeho jedinou slabinou se ukázalo býti couvání s vlekem, ale to se díky řádnému tréninku v průběhu celého zájezdu podalo.

Úterý 4.7.
Po naložení všeho, všech a zamaskování osmi sudů piva se nám podařilo vyrazit v 18:00 směr Dolní Dvořiště. Před hranicí absolvujeme oblíbenou zastávku v Kaplicích na večeři. Dále následovalo hodinové čekání na hranicích a průchod novou odbavovací halou, kterou si na nás rakouští celníci připravili.
3:30 příjezd do Palfau. Někteří pokračují ve spánku v autobuse, jiní si ustýlají před ním, ti nejméně líní si jdou ustlat až pod přístřešek v kempu.

autobusem ujeto 350 km

Středa 5.7.
11:00 odjíždíme z kempu směr Wildalpen. Po prohlídce vodočtu (165cm) vyrážíme proti proudu na oblíbené nástupní místo horního toku. Máme 12:00 a na vodu jdeme všichni kromě tří cyklistů. Vody by mohlo být i o něco více, ale zase se není čeho bát, a tak si užíváme. Absolvujeme všechny oblíbené zastávky Plážička, Na schodech … Na smluveném místě Na galerii na nás však Bóďa s autobusem nečekal a tak jsme byli nuceni absolvovat celý úsek až do Palfau všichni. Trošku se na to necítila Hedvika, ale naštěstí vše zdárně bez cvaknutí sjela. Rychlíci dorazili do Palfau v 15:30, poslední až v 18:00. S kempnou domlouváme spaní v podkroví a po vydatném odpočinku a obědovečeři narážíme první sud.

na vodě ujeto 30 km Salza,
cvakance Zděnda, Maťa

Čtvrtek 6.7.
9:30 odjezd na Enns. Na vodu nasedáme pod železničním mostem. Cyklisté jsou opět 3, vodáků je 19, ostatní jedou autobusem. Svezení bylo pěkné, poměrně však krátké. Vysedáme nad vzdutím u potůčku, kam jsem si při cestě vzhůru dali lišácky vychladit sud. 14:30 odjíždíme směr Tamsveg, kam dorážíme v 18:30. Kromě toho, že jsme svým příjezdem a polohou autobusu donutili jednoho Rakušáka přeparkovat svůj karavan do klidnější části kempu, se nic zvláštního nestalo. Večer už se pak jen strhla menší rozepře mezi Otíkem a Kůčou ohledně správného načasování naražení sudu a způsobu konzumace, nicméně se vše vyřešilo a za zvuku kytar a zpěvu lepých děv se šlo spát okolo druhé hodiny ranní.

na vodě ujeto 7 km Enns
cvakance Maťa, Kůča, Martin

Pátek 7.7.
Odjezd naplánován na 9:30 a s akademickou čtvrthodinkou opravdu vyrážíme směr Mautendorf. Zde nasedáme na Taurach. Až na málo vody a hodně ovádů to jde. V Tamsvegu si dáváme sváču a pokračujeme až do Muru. Vítá nás Mandlinská peřej. Přes hodinu si na ní hrajeme (ona s námi). Zatápíme špičky, zádě, děláme svíce, Luboš si pro změnu vyhazuje rameno …Dále objevujeme autobus spřátelených vodaček z Prahy, snažíme se z dané situace vytěžit maximum, nicméně ve 14:30 odjíždíme. Jedeme po dálnici na Willach, pak na Tarvizio a dále na průsmyk Predel a dolů do Bovce.

Pár navigačních rad pramenících z nově nabyté zkušenosti:

Pro objezd Willachu je lepší použít dálničního obchvatu, nežli zkoušet zkrátit si cestu skrz město. Dále sjezd z dálnice na Tarvizio je kousek za tunelem, takže není čas na rozkoukávání ze tmy, ale ihned točit doprava. Odbočka na Predel je ještě před Tarviziem a to doleva. Cesta do průsmyku má místy i 12% stoupání, takže většina cesty na jedničku nahoru i dolů.
Průjezd Rakousko-Italských hranic proběhl hladce. Po té, co jsme si vychutnali pohledy na kaskády říčky Slizza doslova klikatící se okolo stoupání na Predel (ne Prdel), nastaly drobné komplikace.

Celník
Na Italsko-Slovinské hranici probíhalo zprvu vše hladce. To až do té doby, co se proti celníkovi, právě vstoupivšímu do autobusu, objevil v chodbičce Honza Fencl a rozveselen, nejspíše právě shlédnuvšími přírodními scenériemi, počal na celníka významně poblikávat svou čelovou baterkou. Situaci jsem příliš nevylepšil ani já, poté co jsem vzápětí za celníkem vystoupil z autobusu ve svých oblíbených zelených montérkách a na celníkův dotaz "Who is the guide" neohroženě odpověděl "I Am the guide and that is the driver" a ukázal na Boďu. V zápětí byl celý autobus donucen vystoupit a provést pasovou kontrolu. Když už se zdálo být vše v pořádku a i celník dal svolení k odjezdu, zájezd najednou nebyl kompletní. Kde je chyba bohužel zjistil první opět celník. Mlčky stál a s otevřenou pusou ukazoval na zadní část autobusu, kde mužská část zájezdu právě močila do příkopu. Situaci jsem se již nesnažil nijak komentovat, a jen těžce se loučil s kartonem vychlazených plechovek, které jsem celníkovy podával. Po projetí hranice nám však nemohlo nic zabránit ve výhodném nákupu lihovin v místním Free Shopu.

Následný dojezd do Bovce a ubytování v kempu Toni byli bez komplikací, tedy až na Boďovo couvání, jehož šťastný konec jsme oslavili naražením dalšího sudu.

na vodě ujeto 12 km Taurach, 8 km Mur
cvakance Holky

Sobota 8.7.
Ráno vyrážíme na vodu v 10:00. Někteří od kempu, jiní startují až u vodopádu. Vody je velmi málo, místy jsou v řece i písečné ostrůvky. Vodočet pod mostem ukazuje 25, takže cesta bez nejmenších potíží, vyskytly se i silně relaxační úseky. Při dojezdu do Trnova začíná drobně pršet. Několik odvážlivců si sjelo ještě slalomku pod kempem. Za tohoto stavu vody to bylo poměrně pěkné poježděníčko. Stále prší a tak rychle převléct a autobusem zpět do Bovce. Po cestě se v každé vesničce střídají červené a zelené cedule dvou majoritních slovinských pivovarů. My si však dnes dáváme pivní pauzu. Zalézáme do stanů či autobusu a pijeme z vlastních zásob (o to hůře dopadáme). Konkrétně já jsem při půlnočním opouštění Mexikáncova Tequilového doupěte rozšlápl Tuháčkův stan, který mi stál v cestě. To, že jsem při tom šlápl spícímu Tuháčkovi na hlavu by až tak nevadilo. Nicméně jeho stan jsem sešlápl tak dokonale, že po třičtvrtěhodinové snaze ho opět postavit jsem mu radši nabídl stan vlastní. Kromě mě by i Zděnda mohl vyprávět o několika poučných zážitcích té noci.

na vodě ujeto 16 km Soča

Neděle 9.7.
Ráno opět nespěcháme, neboť vodu máme pár kroků. Po včerejším dešti přibylo 10 cm, ale stále žádná sláva. Na vodu jde i katamarán, jinak jedeme stejným způsobem jako včera až do Trnova. Odtud se rozhodlo deset jedinců podniknout odvážnou plavbu (za vyššího stavu vody nejetelným) kaňonem až do Kobaridu.

Kaňon
Byla to cesta plná napětí a nečekaných zvratů. Po vychutnání slalomky následovalo velmi členité koryto plné obrovských balvanů, mezi kterými jsme stále kličkovali, nebo jen kodrcali, kudy nás hnal největší proud. Bylo to místo plné peřejnatých úseků a následných tůněk, určených jen k rychlému nabrání sil před dalším proudem. V jedné z tůní se Martin, rozhozený sílou toku, neúspěšně pokusil o tři eskymáky. Asi po kilometru za slalomkou jsme narazili na nepřehledné místo. Takže odšprickovat, vylézt a podívat se. Za navaleninou klád , na kterou bylo nutno vyšplhat, jsme viděli jen asi 100 m do první zatáčky. Nevypadalo to dobře. Někteří se rozhodli vyšplhat i s loďmi příkrým svahem na okraj kaňonu a tam po stezce pokračovat až k nové možnosti nasedání. My, následováni ještě fotografující Helenkou vyrážíme na průzkum podél koryta. Za zatáčkou následovala další, další a pak ještě zhruba tři. Asi po kilometru přelézání všeho možného jsme usoudili, že tady odtud už to konečně půjde. Cesta zpátky ještě šla, ale ten kilometr s lodí na zádech, kdy jsme se brodili chvíli bahnem, chvíli vodou, nebo přelézali přes balvany a navalené klády, to bylo fakt maso. Po absolvování tříhodinového pochodového cvičení, posilněni plechovkou piva a sušenkou jsme vyrazili opět po vodě. Byla to opět nádhera. Bludiště mezi šutry, proudy, lagunky, skoky, peřejky. Pak se kaňon více otevřel a řeka o něco zmírnila. Asi po dvou kilometrech jsme hladový, vyčerpaní, ale nadšení dorazili do Kobaridu. Bylo pozdní odpoledne. Cesta nám trvala 6 hodin.
Všichni na nás už čekali a to v pohodě stihli i prohlídku místního muzea 1. Světové války, jehož expozice byla převážně věnována vleklým zákopovým bojům na místních vrcholech. Večer v kempu proběhl v poklidném duchu vypití dalšího sudu.

na vodě ujeto 20 km Soča
cvakance Míra 3x, Martin

Pondělí 10.7.
Po ranním sbalení stanů skáčeme do lodí a opět Soča do Trnova a pak 2 km nad Kobaridem. V 17:00 odjezd směr Žužomberok. Navigace se ujímá Rosťa. Kvůli uzavírce na silnici neomylně volí zkratku přes místní vesničky. Asfaltka se nenápadně mění v prašnou cestu. Pro jistotu stavíme a ptáme se tří mladíků. Ti nás ujišťují, že směr máme dobrý. Za chvíli jsme opět na asfaltce. Mezi tím se, v rámci králíkových narozenin, rozjelo v autobuse slušné bavé. Rozvášněná Maťa začala s Kůčou předvádět zajímavé prvky z Kamasutry, Helenka se stále častěji oddávala svému ječivému smíchu, což Bóďa nevydržel "Ta by potřebovala vošukat a byl by klid". V autobuse to vřelo, zábava jela naplno. V tom z rozvášněného davu vylétla směrem vpřed polévková lžíce, odrazila se od palubní desky a neomylně se zastavila o Bóďu. Ten už jen zařval památnou větu "Ty čuráku, víš kam mě to trefilo? Do hlavy!!!" Jinak cesta ubíhala velmi klidně a v mírumilovném duchu až do Žužomberoku.

Pár navigačních rad pramenících z nově nabyté zkušenosti:

Pozor při sjezdu z centra města do kempu je na úzké silnici téměř 180ti stupňová zatáčka. Je nutno si hodně nadjet. Vychází to skutečně na centimetry. Při cestě do kopce je dobré nejprve zastavit všechna auta, aby se tam s nimi autobus nepotkal.
Hned po sjezdu dolů mě Mariánští vyslali do hospody objednat pět porcí místní speciality, na které si pochutnávali při dřívější návštěvě Žužomberoku. Nakonec to dopadlo tak, že pstruha na kmíně si dal úplně každý. Díky příslibu naší opětovné večerní konzumace v zařízení nám bylo umožněno rozbít stany v těsné blízkosti hostince a tím zásadně ušetřit za nocleh. Někteří ani stany nestavěli, přespali v blízkém altánu. Mě se Zděndou se podařilo nocovat ve velkém dřevěném pivním sudu, který byl pro tuto příležitost vybaven dvěma madracemi. Zažili jsme dlouhou noc plnou vášně.

na vodě ujeto 16 km Soča

Úterý 11.7.
Po klidné snídani vyrážíme na Krku. Řeka je to velmi mírná. Zajímavé jsou její prahy, které čas od času přeruší volejnatý úsek někdy až dvoumetrovým skokem. Celou plavbu jsme tedy pojali odpočinkově a kochali se krajinou. Do kempu jsme dorazili ve 14:00. Následovalo volné odpoledne. Někteří popíjeli, jiní hráli na kytaru někdo podlehl kouzlu přilehlého beach volejbalového hřiště a zbytek vyrazil do města na hrad.
Zážitkem toho odpoledne pro mě byl místní děda, oblečen v božihodové modráky, kterého jsem ve městě potkal. Nejvíce mě však zaujal jeho stařičký Zetor třicítka, se kterým dvakrát majestátně objel náměstí a pak zaparkoval v řadě aut vedle kašny. To, že důvodem jeho počínání je nákup v sámošce, jsem zjistil až podle tašky, kterou měl uchycenou v závěsu na vlek.
V podvečer už jsme jen stihli dát odvetu v beach volejbalu, zahrát si bahnovou válku a urvat houpačku na břehu řeky při následné očistě. Večer už nás očekávala hospůdka s růžovým vínem ve skleněných džbáncích a několik místních, tušících dobrou zábavu předznamenanou včerejším večerem. Zanedlouho se rozdrnčeli kytary a začalo se zpívat. Po chvíli se objevil i mladík s harmonikou a zábava se rozjela naplno. Vyčerpáni zpěvem a tancem jsme uléhali okolo druhé hodiny.

na vodě ujeto 12 km Krka

Středa 12.7.
Odjezd byl stanoven už na 9:00, neboť v plánu je dlouhý přejezd na Savinju. V autobuse jsme strávili poctivé tři hodiny. Savinja nás odměnila vysokým stavem. Znalci tvrdili, že je o metr více než kdykoli před tím. Skáčeme do lodí. Svezení je opravdu kvalitní. Asi po dvou kilometrech přišel katarakt. Celý ho sjeli jen Oďa s Kůčou, ostatní nasedají až v půlce, protože nájezd nic moc. Cestou narážíme ještě na dva jezy. Kdyby vylezlo slunce, bylo by to fakt super. Po splutí následoval přejezd. Do Radovlice jsme se dostali v 19:30. Zdejší kemp je přímo ve městě. Hodnotil bych ho jako snobský a spíše dražší. Pro jistotu nám vyhradili místo ještě před branou kempu (což nám samozřejmě vyhovovalo), asi je zmátli moje božihodové montérky. Výhodou kempu byl bazén, jehož návštěva po 21 hodině přišla na polovic, čehož jsme samozřejmě hojně využili. Večer jsme završili diskusními kluby u naraženého sudu.

na vodě ujeto 11 km Savinja Luče - Ljubno
cvakance Tamara

Čtvrtek 13.7.
Ráno odjezd na Bohinku. Skalda, Luboš Charvát a Mariánští tentokráte vodácky pauzírovali a šli na procházku do hor. Bohinku jsme si dali dvakrát s mezičasem na sváču. Při duhé jízdě šel na vodu i katamarán, kajaků jelo už jen šest. V 16:00 odjíždíme zpět do kempu a následuje volné odpoledne. V 19:00 jedeme pro pěší výletníky k Bohinskému jezeru.

na vodě ujeto 8 km Bohinka
cvakance Sika - Kovář 14 km

Pátek 14.7.
Ráno po předchozí domluvě vyrážíme na Lieser. Vodočet na šutru ukazoval 180 což vypadalo slibně. Jízda byla slušná, jen Helenku s Králíkem vytrestala žumpička u jedné skály. Jízdu jsme ukončili pod slalomkou a vyrazili směr Tamsweg lesní kemp. Cestu až na jedno bloudnutí jsme zvládli a na místo dorazili v 8:30. Jelikož celý den pršelo a déšť stále neustával, nebylo příliš rozumné stavět stany, neopovrhli jsme možností přespat v suterénu domu majitele kempu. Byla sem situována i kuchyňka, čímž jsme rozhodně neopovrhli. Majiteli jsme na revanž natočili pivo z právě naraženého sudu, ale nějak se k němu moc neměl. Zato Bóďovi toho večera pivo velmi šmakovalo. S malou spací přestávkou jich zvládl sedm kousků a umístil se toho večera na stejném místě jako starý rekordman Skalda. Zábava a zpěv byly násilně ukončeny teprve až dopitím sudu.

na vodě ujeto 14 km Lieser
cvakance Helenka, Králík

Sobota 15.7.
Ráno jsme vstávali až jsme se probudili. Nebylo kam spěchat a tak byl odjezd stanoven na 11:30. Od kempného jsme se dozvěděli, že v místech kde minulý čtvrtek stáli naše stany, spadly při páteční bouřce dva statné smrky. No docela štěstí. Dnes byl naplánován Stayer a v případě dostatku vody se mohl jet i Taichl. V Taichlu příliš vody nebylo a tak pokračujeme až na ledový Stayer. Vody tu taky nebylo moc a tak po pokochání se scenérií kaskád vodopádu vyrazilo do té ledárny jen několik otrlých jedinců. Do mě se pustila nějaká zima a tak jsem společně s Lubošem Charvátem absolvoval pouze cyklistický sjezd do kempu na soutoku s Taichlem. V klidu jsme nalezli místo pro párty posledního sudu a protože stále drobně mžilo, vytvořili jsme pomocí plachty připevněné k vleku a letmého šaluňku z pádel a sudu piknikový přístřešek. Sud byl vypit ve 22:00 a tak jsme po společném focení mohli vyrazit. Bóďa se na to dal do gala. Ve stejnokroji s vestičkou, doplněném tmavě modrou kravatou finlandia vypadal skutečně jako Pan řidič. Jelikož všichni byli v dostatečně přepravním stavu, vyrážíme. Cesta k domovu probíhala v poměrně veselém duchu. Pouze někteří neunesli tíhu nostalgie končícího zájezdu a tak si Helenka ještě skočila zavolat do Ria, ale pak už nás za chvíli zdravila cedule s nápisem Plzeň a byli jsme zpátky doma.

       Tak příští rok Ahoj